EXPONÁT MĚSÍCE 2020

Exponát měsíce - Srpen

Srpen

Terra sigillata
Nejpočetnější zastoupení artefaktů v muzejních archeologických sbírkách tvoří keramika. Je tomu tak i v našem dačickém muzeu. Kromě keramiky vážící se k pravěkému a následně středověkému osídlení Dačicka, uchovávají naše depozitáře také několik fragmentů nejdokonalejší keramiky pravěku – terry sigillaty.

Zmiňované exponáty nepochází z našeho regionu, ale dostaly se k nám skrze obětavou a pečlivou sbírkotvornou činnost člověka, který se nesmazatelně zapsal do dějin Dačic - archeologa, archiváře, historika, numismatika a prvního ředitele Městského muzea a galerie Dačice PhDr. Františka Křížka, CSc. Vědecká práce dr. Křížka se zaměřovala především na otázky římsko-provinciální archeologie a antické numismatiky. Dr. Křížek rovněž patřil k předním znalcům terry sigillaty (Kučerová 2003, 216-217).

Terra sigillata (z lat. terra – hlína, země, sigillum – kolek, pečeť, razidlo, malý obrázek či figurka) je označení pro římskou reliéfní keramiku s červeným lesklým povrchem, zdobenou rostlinnými motivy, lidskými a zvířecími postavami. Postup výroby tohoto ušlechtilého, tvrdě páleného, hrnčířského zboží byl složitý a probíhal v několika fázích. Výzdobné motivy byly vytlačeny kolkem do hliněné formy, která byla následně vypálena. Do vypálené formy se vtlačila hlína, došlo k vyhlazení vnitřních stěn nádoby a k následnému vypálení nádoby s pozitivní reliéfní výzdobou (srov. Křížek 1939; Svoboda a kol. 1974, 610). Tato prestižní keramika byla vyráběna od konce 1. století př. n. l v Itálii v oblasti dnešního Arezza, následně se její výroba dostává v průběhu 2. poloviny 1. stolení n. l. do římských provincií v oblasti Porýní, jižní Francie, Podunají, Británie či Afriky a její produkce a užívání se datuje až do úpadku antického světa a římské kultury obecně (srov. Křížek 1939, Týž 1980).

Keramika zastoupená ve sbírce dr. Křížka pochází převážně ze střední Francie z oblasti Lezoux. Jedná se tedy produkci z galských hrnčířských dílen, která je označována jako samijská. Fragmenty jsou zdobeny technikou barbotino, tj. archeologické označení pro zdobení keramiky engobou pomocí kukačky či domodelování dalších dekorů na tělo nádoby. Datačně se fragmenty pohybují od 1. do 2. století n. l.

Obecně se na naše území toto zboží dostávalo s římskými legiemi a prostřednictvím dálkového obchodu a kontaktů. Tato prestižní keramika se u barbarů za hranicí Římského impéria (tzv. Limes Romanus) těšila velké oblibě. Významnou úlohu v tomto směru hrála tzv. Jantarová stezka procházející skrze oblast Moravy. Oblast Čech je na takovéto nálezy chudší, jelikož ležela mimo tehdejší hlavní trasy dálkových kontaktů. Zvýšený počet římských importů v Čechách přichází až od 2. století n. l. (Svoboda 1948, 128; Schlette 1977, 97-124).

Přijďte si k nám do muzea prohlédnout terra sigillatu, nejdokonalejší keramickou produkci pravěkého světa, a ocenit um, který ovládali římští hrnčíři již před necelými 2 000 lety.

Mgr. Martin Rychlík



Exponát měsíce - Červen

Červenec

Feldflasche
Feldflasche, Costrel, ploska nebo čutora. Takto je označována polní láhev. Flašnéři (aneb flaškariové či flašnýři) je vyráběli z keramiky, z barevných kovů (měď, cín, popř. jejich slitiny v podobě bronzu), železného plechu či ze dřeva. Právě dřevěné přenosné nádoby na tekutiny patří vedle keramických k nejstarším. Dřevěné čutory jsou známy, například jako součást hrobové výbavy, již z mladšího evropského pravěku a raného středověku. Dřevěná polní láhev z našeho depozitáře pochází sice až z 19. století, ale rozhodně stojí za povšimnutí.

Dřevěná polní láhev (inv. č. 10 726) kruhového tvaru o průměru 16 cm, výšce 24 cm a síle výduti 6,5 cm je opatřena kupolovitou zátkou s knoflíkem ve tvaru seříznutého kužele. Zátka samotná je zdobena čočkovitými vrypy. Na krčku se nachází dva otvory na provlečení úchytného pásku. Samotné tělo je z obou stran při obvodu zdobeno pásem vyřezávaných šikmic uvozených soustřednými kruhy. Trojicí soustředných kruhů je zdoben také střed těla. Zajímavostí je ovšem nápis, dnes již nečitelný, a datum, které upomíná na rok 1866. Za každým exponátem lze nalézt příběh. Tato láhev patřila dačickému občanu Josefu Kesnerovi, otci Karla Kesnera – bývalého kavárníka, letitého radního a starosty města Dačice v letech 1931 – 1938. Rok 1866 odkazuje na bitvu u Hradce Králové (známa též jako bitva u Sadové), kde se 3. července střetla pruská a rakouská vojska a kde vlastník této čutory hrdinně bojoval za Habsburskou monarchii.

Mgr. Martin Rychlík



Exponát měsíce - Červen

Červen

Sokolský kroj
Nemalou část muzejních sbírek tvoří také historické textilie. Kromě horáckého kroje, jeho doplňků a jiných tkanin se v depozitáři vyjímá také kroj sokolský.

Počátky sokolského kroje spadají k roku 1863, kdy zakladatelé tělocvičné jednoty Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner přišli s ideou jednotného stejnokroje. Inspirací jim byla čamara, pánský kabát, který se stal pomyslným symbolem příslušnosti k slovanstvu a projevu vlastenectví. Sokol se vztahoval k myšlence národní obrody, a proto i jeho kroj nemohl opomenout vlastenecké prvky.

Dnes při slavnostních událostech nosí sokolové kroje, které se drží verze z 30. let minulého století. Sokolský kroj se skládá z jezdeckých kalhot s vysokými holínkami, červené košile se stojáčkem, sakem s ozdobným zapínáním a čapkou ozdobenou sokolím pérem. Zajímavostí je původ červené košile. Tu navrhnul Jindřich Fügner po vzoru italského revolucionáře a vlastence Giuseppe Garibaldiho. Sako bylo ušito z tuhého lodenu. Cvičilo se v kalhotách a červené košili šitých z tenké látky.

V Dačicích má tělocvičná jednota Sokol dlouhou historii. Byla založena roku 1871 a patřila k prvním na západní Moravě. Stanovy byly schváleny místodržitelstvím v Brně 25. března toho roku. Prvním starostou dačického Sokola byl Antonín Fischer, jeho náměstkem se stal Alois Liška (Sedláčková 2009, 130). Ač zpočátku shromažďovala jednota téměř šedesát členů, nesetkala se bohužel ve svém okolí s přízní a pochopením. Jednota nevlastnila vlastní budovu, a proto se cvičilo například v zahradní místnosti bratra Hájka, později i ve stodole či jinde. Ve snaze přestřihnout nit sokolského vlastenectví se objevovaly snahy přeměnit jednotu na hasičský spolek pod německým vedením. Tato nepřízeň vůči sokolům vyvrcholila až dobrovolným rozpuštěním organizace v roce 1879. Opětovného založení se dočkala až roku 1892 (Smutný 2002, 252). Dva roky po obnovení činnosti došlo k vysvěcení nového spolkového praporu. K mužskému odboru byl roku 1908 založen také odbor ženský (Sedláčková 2009, 130).

Dačičtí sokolové se po ukončení I. světové války stali načas také strážci zákona, kdy při vzniku republiky zajišťovali policejní dozor ve městě (Smutný 2002, 306). Roku 1923 se také dočkali své vlastní Sokolovny. Účastnili se nejenom sletů a pravidelných cvičení, ale také divadelních a společenských činností. V polovině 20. let začala sokolská jednota v sále městské spořitelny provozovat kino (Stehlík 2000, 18). Pod sokolskou vlajkou vznikaly v Dačicích také první sportovní oddíly, jako oddíl tenisu, ledního hokeje, odbíjené či kopané (Smutný 2002, 308).

O vlasteneckém zápalu sokolských bratrů svědčí i jejich zapojení do protifašistického odboje. Činnost Tělovýchovné jednoty Sokol v Dačicích byla 12. dubna 1941 zastavena a její majetek zabaven. V listopadu byli čelní představitelé dačické organizace zatčeni gestapem (Sedláčková 2009, 139). Po ukončení válečné vřavy byla sokolská jednota znovuobnovena. Poválečná éra ale trvala velmi krátce. K 1. 1. 1949 došlo ke zrušení sokolských žup. Některé sportovní oddíly pod značkou dačického Sokola působily až do roku 1953, kdy vznikají Dobrovolné sportovní organizace (Smutný 2002, 380).

Červenou košili a tmavé kalhoty zastrčené v holínkách vyměnili při cvičení sokolští bratři za moderní sportovní oblečení. Sokolský stejnokroj je dnes oblékán výhradně ke slavnostním účelům. Věřím, že pro každého bratra je ctí si obléci sváteční kroj a nasadit čapku se symbolickým sokolím pérem.

Bc. Martin Rychlík



Exponát měsíce - Květen

Květen

Řemdih
Součástí sbírek Městského muzea a galerie Dačice jsou také historické zbraně, neboli odborně řečeno militaria. Historické zbraně lze členit do několika skupin, a to na zbraně chladné, mechanické a palné. Skupina chladných zbraní je pak dále členěna na zbraně poboční (meče, tesáky, dýky, šavle), dřevcové (kopí, oštěp, halapartna, sudlice, šídla aj.) a zbraně úderné. Mezi poslední podskupinu patří bojové sekery, bojová kladiva, palcáty, okované cepy a bijáky.

Rozšíření úderných zbraní bylo reakcí na nástup kvalitnějších plátových zbrojí v polovině 14. století, které poskytovaly ochranu proti sečným zbraním (meč). Správně zacílená rána údernou zbraní dokázala z boje vyřadit i protivníka v plátové zbroji.

K bijákům jsou řazeny rovněž řemdihy. Označení "řemdih" se užívalo jak pro okované koule a dvojkónické hlavice s hřeby nasazené na ratišti (dřevěná násada), tak pro kouli s hřeby zavěšené na řetězu, který je připevněn spojovacím okem k okutí ratiště. Místo spojovacího řetězu bylo rovněž užíváno koženého řemenu. Dle délky dřevěného ratiště se také odvíjí, pro jakou jednotku byla zbraň určena. Pro jízdu se užívaly řemdihy s krátkou násadou, pro pěchotu s dlouhou násadou. Tyto úderné zbraně byly oblíbeny především v průběhu 14. a následně 15. století. V našich končinách se tato zbraň dostala do širšího povědomí v souvislosti s husitskými válkami.

V případě exponátu z našeho muzea (MMaG Dačice, inv. č. 15 376) se jedná o řemdih s krátkým dřevěným ratištěm, jehož délka, včetně kovového spojovacího oka, je 53 cm. Kování násady sloužící k jejímu zpevnění se nachází po celé její délce. Řetěz se skládá z 11 ok a je dlouhý 36 cm. Koule, coby úderný prvek zbraně, je v našem případě dřevěná. Její průměr měří 11 cm a je doplněna 18 kovanými hřeby.

Využití řemdihu v boji neslo své klady i zápory. Oproti zbraním pobočním či jednodílným úderným zbraním se síla nárazu nepřenáší na rukojeť a bojovník je tak chráněn proti bolestivému impulzu při střetu se zbraní protivníka. Vykrýt úder řemdihem pomocí štítu je také poměrně náročné. Při rozpohybování řemdihů s dlouhým ratištěm bylo zajištěno jejich nositelům bezpečné vzdálenosti od protivníka. Na druhou stranu k ovládání této zbraně bylo zapotřebí určitého umu. Jeho ovládání je mnohem náročnější než u jednodílných úderných zbraní a je zde vyšší riziko, že bojovník zasáhne sám sebe. K úderu je zapotřebí většího rozmachu, což znamená také více prostoru a časovou ztrátu. V bojové vřavě ovšem o životě a smrti rozhoduje pouhý okamžik.

Řemdihy již dávno opustily bojiště a postupem času se přesunuly do depozitářů a výstavních vitrín muzeí. Jak je však vidno, zájem o středověké zbraně a vojenství neutichá.

Bc. Martin Rychlík



Exponát měsíce - Duben

Duben

Rychlopočtář
Přemýšleli jste někdy nad tím, jak vypadal předchůdce dnešní kalkulačky? Stejně jako dnes i v dobách minulých si lidé snažili ulehčit práci při řešení početních úkolů. Jedním z předchůdců moderních kalkulátorů jsou tzv. rychlopočtáře. Dva takovéto poklady technických výdobytků minulého století skrývají i naše depozitáře.

Autorem patentu byl francouzský vynálezce Luis J. Troncet v roce 1889. Jejich výroba započala od konce 80. let 19. století a udržela se až do 60. let 20. Století, kdy byly nahrazeny elektronickými kalkulačkami. Název „rychlopočtář“ je českým specifikem. V Německu jsou tyto kalkulátory známy jako addiatory, jinde ve světě zdědily název po svém vynálezci – troncety.

Tyto kapesní početní strojky byly ve své době, vzhledem k nízké ceně a malým rozměrům, velmi rozšířenou matematickou pomůckou.

Naše exponáty pocházejí od německého výrobce Tarema a švýcarského výrobce Stima. Z hlediska časového zařazení se jedná o záležitosti 1. poloviny 20. století. Na příkladu přenosného kapesního kalkulátoru si lze vysvětlit princip výpočtů. Rychlopočtáře sloužily pouze ke sčítání a odčítání. Tyto matematické operace se zde prováděly posouváním jednotlivých plíšků. Převod do vyšších řádů (tj. počítání přes desítku) se prováděl ručně.

Rychlopočtář Tarema se skládá ze dvou ustavovatelů, mezi nimiž se nachází výsledník. Vysunutím kovové páčky umístěné v horní části kalkulátoru dojde k vynulování výsledníku. V případě sčítání nastavíme na ustavovateli pod výsledníkem dané číslice. Číslice představující jednotky se nacházejí v první řadě zprava, desítky v druhé řadě zprava ad. V dotyčné řadě nasadíme hrot značkovacího držátka do otvoru vedle příslušné číslice a posuneme směrem nahoru až k nárazu, poté doleva a táhneme dolů až k nárazu krátkému, čímž nastane převod do vyššího řádu. V případě odečítání ustanovíme číslice na ustavovateli pro odečítání nad výsledníkem. Postup je obdobný jako při sčítání. Při odečítání posouváme směrem dolů až k nárazu, poté doleva a táhneme nahoru až k nárazu krátkému.

V případě druhého exponátu – stolního rychlopočtáře značky Stima mluvíme pouze o sčítání. Číslice rovněž zadáváme zprava doleva. V ustavovateli nasadíme hrot značkovacího držátka do příslušného otvoru vedle číslice a posuneme směrem dolů až k nárazu a opět vysuneme. V rámci jednoho sloupce lze tedy zadávat číslice opakovaně. Na výsledníku umístěným ve spodní části stroje se automaticky zobrazuje výsledek početní úlohy. Tento rychlopočtář na rozdíl od předešlého, automaticky převádí i do vyšších řádů.

Doba se mění a vývoj nelze zastavit. Mechanické kalkulátory upadly v zapomnění. Prapředky moderních elektronických kalkulaček dávno odvál čas. Ale k tomu, abychom nezapomněli, nám slouží muzeum.

Bc. Martin Rychlík



Exponát měsíce - březen

Březen

Mamut
Naše depozitáře skrývají nejednu zajímavost. Jednou z rarit je i soubor kosterních pozůstatků mamuta z období mladého paleolitu.

Soubor kosterních ostatků nejznámějšího zástupce glaciální fauny pochází s největší pravděpodobností z věhlasné paleolitické lokality Předmostí u Přerova. Do depozitáře MMaG Dačice se dostaly díky sběratelské vášni a zapálení pro archeologické poznání okresního cestmistra a kustoda dačického muzea Jaroslava Lišky (1876 – 1957). Tento badatel se podílel v letech 1895-1898 na výzkumu zmiňované lokality a obohatil tak archeologickou sbírku dačického muzea neobyčejným množstvím pravěkých nálezů. Ke sledovanému souboru bohužel nejsou doloženy bližší nálezové okolnosti.

Z Liškova nedokončeného dopisu K. J. Maškovi z roku 1907 je patrné, že nalezl více mamutích ostatků, než se ve sbírce nachází. Části žeber a klů se bohužel do muzejní sbírky nedostaly. Patrně nejzajímavější artefakt rovněž není ve sbírce zachován. Jedná se o mamutí žebro zdobené rytinou, které J. Liška osobně daroval jistému panu Teličkovi (Skutil 1960, 1, 122-123).
Soubor se skládá z celkem 8 kusů osteologického materiálu. Jedná se o části dlouhých končetin, kloubních spojení, lopatky, klu a zubu (stolička). Artefakty se nachází v defektním stavu, kdy dochází k odlupování povrchové vrstvy. Vzhledem k neexistenci bližších nálezových okolností, které by upřesnily dataci souboru, lze chronologicky soubor zařadit do období mladého paleolitu. Bližší zařazení do jednotlivých fází tohoto časového období by bylo pouhou spekulací.

Z obdobných nálezů, našemu regionu bližších, je záhodno zmínit soubor mamutích kostí (určeno jako Elephas primogenitur B.) objevený po první světové válce na jižním okraji Telče - Staré Město. Tento nález patří prozatím k nejzápadnějším dokladům mladopaleolitické diluviální fauny na Moravě. Otázka datace mamutích ostatků z Telče zůstává otevřená. Ostatky mohou pocházet ze starší fáze mladého paleolitu na přelomu aurignacienu a gravettienu (cca 25 000 př. n. l.), nicméně není vyloučeno magdalenienské stáří (cca 15 000 – 10 000 př. n. l.), kdy byl tento druh glaciální fauny na ústupu (Bláha 2002, 16).

Nález mamutích ostatků sice nepochází z našeho regionu, nicméně jméno Jaroslav Liška zůstane s historií našeho muzea navždy spjato.

Bc. Martin Rychlík



Exponát měsíce - únor

Únor

Bronzový srp
Dne 14. 1. 2020 získalo MMaG Dačice do svých sbírek velmi cenný artefakt. Je jím srp z mladší fáze doby bronzové, tzv. doby popelnicových polí.

Datace: Mladší doba bronzová, přelom 2. a 1. tisíciletí př. n. l. Lokalita: Dačicko. Z důvodu památkové ochrany a možného archeologického potenciálu lokality, nebude bližší lokalizace zveřejněna.

Srpy patří k nejčastěji nalézaným doloženým bronzovým nástrojům z doby kultur popelnicových polí. Jejich členění je odvozeno od způsobu uchycení, tvarování držadla a zaklenutí čepele. Typologicky lze artefakt zařadit jako srp s kolmým bradavkovitým trnem. Tento typ přechází pozvolna do mladší doby bronzové již z předcházejících mohylových kultur. Stáří artefaktu je tedy odhadováno kolem 3 000 let.

Čepel srpu se skládá ze čtyř na sebe navazujících fragmentů. Rozměry jednotlivých fragmentů (d x š x v): 13,1 x 2,9 x 0,6 cm / 2,6 x 2,2 x 0,4 cm / 1,9 x 1,8 x 1,35 cm / 1,7 x 1,2 x 0,3 cm. Povrch bronzové industrie je pokryt mírnou korozní vrstvou.

Artefaktů poukazujících na pravěké aktivity v našem regionu v období kultur popelnicových polí není vskutku mnoho. Nelze tedy vyvozovat předběžné závěry. S největší pravděpodobností se jedná o doklad pravěké komunikace, o čemž svědčí také starší ojedinělý nález – bronzové sekerky s tulejí, rovněž z doby středodunajských popelnicových polí z Dačic. Artefakt dokládající pravěké aktivity Dačicka bude v dohledné době předán k odborné konzervaci a následně uložen v Městském muzeu a galerii v Dačicích, kde rozšíří archeologickou sbírku. Pro odiv návštěvníků bude vystaven po celý únor na pokladně MMaG Dačice.

Poctivému nálezci panu L. Ješkovi děkuji za odevzdání nálezu a cením si jeho aktivní pomoci při bádání a odkrývání naší historie.

Bc. Martin Rychlík