akce

Mažoretky stokrát jinak

v dokumentární fotografii Vlastimila Sítaře
Slavnostní zahájení v neděli 24. května 2020 v 16 hodin

Výstavní sál muzea v I. patře

Výstava potrvá od 26. května do 25. června 2020

v květnu: úterý - neděle; 9-12, 13-16 hodin
v červnu: úterý - neděle; 9-12, 13-17 hodin

Mažoretky stokrát jinak



Krásné a léčivé

rostliny na Dačicku ve fotografii Adriany May
Výstava v květnu: úterý - neděle; 9-12, 13-16 hodin
v červnu a červenci: úterý - neděle; 9-12, 13-17 hodin

26. května - 31. července 2020

Výstavní chodba muzea

Krásné a léčivé



Výstava obrazů

skupiny FOR ART
probíhá do konce června v galerijních prostorách Starého zámku, dle akuální otevírací doby

Starý zámek, Krajířova 27

For Art




Vladimír Fuka

Ohlédnutí za životem Vladimíra Fuky

ke stoletému narození hudebního skladatele, dirigenta, sbormistra, učitele a dačického patriota
Vladimír Fuka (25. května 1920 – 22. listopadu 1996)


Letos, 25. května, tomu bude přesně 100 let, kdy se narodila jedna z nejvýznamnějších osobností dačické hudební scény - hudební skladatel, aranžér, dirigent, sbormistr a učitel Vladimír Fuka.

Vladimír pocházel z řemeslnické rodiny. Pamětníci zajisté vzpomenou na jeho otce, vyhlášeného štukatéra a kamnáře. Rodiče spatřili ve svém synovi hudební talent a jeho nadání podporovali. V šesti letech se začal učit hře na housle u místního regenschoriho a ředitele hudební školy, Františka Obsta. K houslím zanedlouho přidal hru na klavír a klapkový trombon. První skladby začal skládat již ve čtrnácti letech.

Po maturitní zkoušce, kterou roku 1939 absolvoval na Učitelském ústavu ve Znojmě, nastoupil na brněnskou konzervatoř. Pohnutá doba mu bohužel nedopřála studia dokončit. Během válečných let byl nasazen v Německu, kde účinkoval ve Farkašově orchestru v Nordhausenu. V Německu také vznikla jeho známá polka Dva šátečky. Po svém návratu, roku 1945, nastoupil jako učitel do obce Písečné nad Dyjí. Během vojny hrál v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. O roku 1948 učil ve Slavonicích, kde poznal svou osudovou lásku. Ludmila Fuková, rozená Bednaříková, doprovázela Vladimíra životem nejenom jako milují manželka, ale i jako zpěvačka v jeho kapelách. Dačická krev se nezapře. Roku 1955 se navrací do rodných Dačic a přijímá místo učitele na tamní střední škole a později i na škole základní.

Vladimír Fuka - Naše muzika
Během svého hudebního působení spolupracoval s mnoha významnými umělci ze světa dechové hudby. Namátkou zmiňme Jaromíra Vejvodu, Josefa Poncara, Karla Valdaufa, Františka a Václava Maňasovi, Ladislava Kubeše či Adolfa Kubatu. Spolupracoval rovněž s brněnským divadlem, Gramofonovými závody a televizí, kde účinkoval v pořadech o lidové dechové hudbě, jako byl například pořad Vlachovka či To je ta muzika.

Patriotismus a láska k rodnému městu se promítala i v jeho hudebním působení. Založil kapelu Dačičanka, rovněž stál u zrodu tradice Festivalu mládežnických dechových hudeb v Dačicích (dnes známo jako Fest Band). Pro Dechový orchestr města Dačice, Městský pěvecký sbor v Dačicích a spousty dalších hudebních těles z Dačic a okolí připravoval aranžmá skladeb. Z Fukovy rozsáhlé tvorby zmiňme alespoň pár nejznámějších skladeb: Slavonická polka, Dačická polka, Hospůdka pod Landštejnem, Krajem zní trumpety, Budvarka, Ne, prosím,Tě, ne; Bítovská romance, Rodná hrouda, Jaro na Vysočině, Už se zase hrají staré písničky, Jihočeským krajem, Když kvete vřes, Stříbrný valčík, Podkovička, Děvče okatý, Vyznání Telči, Košíček, Šlejferna, Študácká.

Vladimír Fuka nás opustil 22. listopadu 1996.
Jeho písně ale budou žít dál. Mnozí z vás si „pana učitele“ stále živě pamatují. Zavzpomínejme na našeho významného skladatele dechové hudby při poslechu některé z jeho nestárnoucích písní.

Martin Rychlík




Exponát měsíce - Kběten

EXPONÁT MĚSÍCE - Květen

Řemdih
Součástí sbírek Městského muzea a galerie Dačice jsou také historické zbraně, neboli odborně řečeno militaria. Historické zbraně lze členit do několika skupin, a to na zbraně chladné, mechanické a palné. Skupina chladných zbraní je pak dále členěna na zbraně poboční (meče, tesáky, dýky, šavle), dřevcové (kopí, oštěp, halapartna, sudlice, šídla aj.) a zbraně úderné. Mezi poslední podskupinu patří bojové sekery, bojová kladiva, palcáty, okované cepy a bijáky.

Rozšíření úderných zbraní bylo reakcí na nástup kvalitnějších plátových zbrojí v polovině 14. století, které poskytovaly ochranu proti sečným zbraním (meč). Správně zacílená rána údernou zbraní dokázala z boje vyřadit i protivníka v plátové zbroji.

K bijákům jsou řazeny rovněž řemdihy. Označení "řemdih" se užívalo jak pro okované koule a dvojkónické hlavice s hřeby nasazené na ratišti (dřevěná násada), tak pro kouli s hřeby zavěšené na řetězu, který je připevněn spojovacím okem k okutí ratiště. Místo spojovacího řetězu bylo rovněž užíváno koženého řemenu. Dle délky dřevěného ratiště se také odvíjí, pro jakou jednotku byla zbraň určena. Pro jízdu se užívaly řemdihy s krátkou násadou, pro pěchotu s dlouhou násadou. Tyto úderné zbraně byly oblíbeny především v průběhu 14. a následně 15. století. V našich končinách se tato zbraň dostala do širšího povědomí v souvislosti s husitskými válkami.

V případě exponátu z našeho muzea (MMaG Dačice, inv. č. 15 376) se jedná o řemdih s krátkým dřevěným ratištěm, jehož délka, včetně kovového spojovacího oka, je 53 cm. Kování násady sloužící k jejímu zpevnění se nachází po celé její délce. Řetěz se skládá z 11 ok a je dlouhý 36 cm. Koule, coby úderný prvek zbraně, je v našem případě dřevěná. Její průměr měří 11 cm a je doplněna 18 kovanými hřeby.

Využití řemdihu v boji neslo své klady i zápory. Oproti zbraním pobočním či jednodílným úderným zbraním se síla nárazu nepřenáší na rukojeť a bojovník je tak chráněn proti bolestivému impulzu při střetu se zbraní protivníka. Vykrýt úder řemdihem pomocí štítu je také poměrně náročné. Při rozpohybování řemdihů s dlouhým ratištěm bylo zajištěno jejich nositelům bezpečné vzdálenosti od protivníka. Na druhou stranu k ovládání této zbraně bylo zapotřebí určitého umu. Jeho ovládání je mnohem náročnější než u jednodílných úderných zbraní a je zde vyšší riziko, že bojovník zasáhne sám sebe. K úderu je zapotřebí většího rozmachu, což znamená také více prostoru a časovou ztrátu. V bojové vřavě ovšem o životě a smrti rozhoduje pouhý okamžik.

Řemdihy již dávno opustily bojiště a postupem času se přesunuly do depozitářů a výstavních vitrín muzeí. Jak je však vidno, zájem o středověké zbraně a vojenství neutichá.

Bc. Martin Rychlík